SVATBY

Pořád koukám na reality show o zásnubách, vyběrech svatebních šatů, svatbách... Nevím proč. Asi jsem sadomasochista. Z výběru mých svatebních šatů nikomu slzy netekly. Svatba byla docela katastrofická. Žádný družičky ani pomocníci. Ani jsem nebyla úplně oblečená a už jsem musela roznášet chlebíčky, panáky a řešit, že není dost stužek na výzdobu aut a že vlastně ani není auto, který by mělo vézt nevěstu,protože tátovo firemní se na to prý nehodí. Na obřadu byla většina lavic prázdných a máma si raději sedla na stranu rodiny ženicha než k tátovi, který tam seděl sám. Na společné fotce všichni nejsou, protože se jim nechtělo absolvovat cestu na místo focení. Tanec s otcem nevěsty neproběhl. To naše svatba ve zkratce. Zamilovaný dvojice od doby,co jsem sama, nemůžu ani vidět. A jsou všude. Normální žena, normální chlap a můžou na sobě oči nechat. Tisknou se k sobě. Jak se jim to povedlo?? Věc která je pro mě absoutni záhadou. 

JÁ: "Dneska dávaj nový pořad. Líbánky něco."

MANŽELKA: "Líbánky nechci. Jedině svoje."

Pravda. Ale stejně se dívám. 

DEN JAK "SEN"

Musela jsem někomu strašným způsobem ublížit... I když si nejsem ničeho vědoma. Jinak si to ale nedokážu vysvětlit. Co se stalo dnes, musela být krutá lekce za to všechno. Z plánovanýho rande zbyly jen planý kecy. Z planovanýho "možná" setkání zbylo "všichni ostatni maj přednost před tebou" a z dobře míněný sms ve stylu za dobrotu na žebrotu došlo k eliminaci 1 "přátelstvi" s ukončením slovy "kdybych tě opíchal, tak bys nebyla nasraná". Celkem 3 mouchy 1 ranou. A já teď ňák nevim, co dál. Žádný východisko, naděje, chuť, oběť...Prostě stav, kterej se musím naučit akceptovat a přijmout za běžný. Protože vynutit si něčí přízeň nelze a sama od sebe taky nepřichází. Nauč se mít ráda sama sebe. Buď šťastná hlavně sama se sebou. Do prdele jak????

JÁ: "Pojď si nechat něco vytetovat. Třeba FUCK YOU GUYS."

MANŽELKA (Spolupička): "To nepomůže. Je potřeba si do svýho osobního prostoru nepustit kretény. NE! Už stačilo..."

Tak já se teda budu snažit...